Počátky elektromedicíny, jejíž součástí je i frekvenční terapie, lze nalézt u starých Egypťanů.
Ti používali elektřinu úhoře elektrického (Electrophorus electricus) k léčbě bolesti jako tzv. analgetikum a dosáhli s ní úžasných úspěchů.
Podle tradice byli již 2750 let př. n. l. pacienti trpící bolestí vystavováni elektrickým šokům z elektrických úhořů.
Pacienti museli stát oběma bosýma nohama na upevněném elektrickém úhoři, který byl ve stresové nebo obranné poloze a vytvářel tak proud o vysoké síle.
Elektrické šoky nyní trvale procházely pacientovými končetinami prostřednictvím bosých nohou. Aplikace se prováděla tak dlouho, dokud nohy neztuhly a pocit bolesti se nezmenšil.
Když Římané v roce 31 př. n. l. dobyli egyptskou říši, připadla jim i egyptská medicína.
Římský lékař Seribonius Largus jako první popsal v roce 46 n. l. elektroterapeutická opatření pomocí elektrických úhořů.
Římané používali elektromedicínu především při bolestech hlavy a dně. Následně byla tato metoda zdokonalena a v historických pramenech ji lze nalézt jako úspěšnou terapii bolesti v římské medicíně.
Bohužel ve zmatcích středověku se tato forma elektroléčby na dlouhá staletí ztratila.
Teprve v roce 1747 se jednomu italskému profesorovi podařilo navázat na elektromedicínské léčebné úspěchy Římanů.
Na ochrnutou ruku kováře umístil kovový držák a do paže pacienta vysílal elektrické výboje elektrického úhoře. Podle zpráv byla ochrnutá ruka kovářského mistra po několika terapiích opět podmíněně funkční.
Podle cestopisu z roku 1761 používali elektrického úhoře jako metodu léčby příznaků ochrnutí také indiáni v Jižní Americe.
Električtí úhoři mají elektrické orgány, jejichž slabým elektrickým polem se živočichové orientují a komunikují mezi sebou, ale kterými mohou také vysílat silné elektrické šoky o napětí až 500 voltů.
Většina povrchu těla elektrického úhoře je pokryta elektrickými orgány. Jsou to vlastně přemodelované svaly, které mohou uvolňovat tato vysoká napětí.
Každý orgán se skládá z velkého počtu prvků generujících proud, z nichž každý produkuje pouze malé napětí.
U elektrického úhoře může přibližně 5 000 až 6 000 elektrocytů dohromady vytvořit napětí až 500 voltů při proudu 0,83 ampéru, a tedy výkon 415 wattů.
Tedy - zjednodušeně řečeno - rybí tělo funguje jako akumulátor.
Ve svalech se tvoří kyseliny, jejichž destičky jsou tisíckrát překryty. Ty přenášejí elektrony ze svalu do svalu. Tím vzniká proud, který nabíjí svalový akumulátor.
Pro tento typ elektrické energie se později vžil termín "bioelektřina".